Minulý víkend v neděli to bylo sedm let, co guru české golfové fotografie Antonín Krčmář podlehl zákeřné nemoci. Bylo to 3. března 2012 a bylo mu teprve 61 let. Odešel skvělý člověk a golfista tělem i duší. „Toníka“ Krčmáře znali všichni v golfovém prostředí. Měl vždy dobrou náladu a jeho vstup do každé klubovny znamenal hlasité vítání.
PGA of Czech Republic na pana Krčmáře vzpomíná, byl to báječný člověk se srdcem na správném místě.
Antonín Krčmář byl všude v golfovém vesmíru. Fotil Master v Augustě, fotil čtrnáctiletou Kláru Spilkovou na Junior Solheim Cupu v Chicagu, fotil sedmadvacetiletou Janu Peterkovou na Womens U.S. Open v Severní Karolíně, fotil Ryder Cup a Tigera Woodse, Volvo ve Valderramě. Fotil Jiméneze v Ostravě, Čejku na Zbraslavi, Langera na Roztěži, české amatérky v Itálii. Nechyběl na žádném českém amatérském nebo profesionálním mistrovství. Odevšad přivážel nádherné fotky, které najdete v dobových číslech golfových časopisů a golfových webů. Několik let fotil i pro náš server golf.cz.
Toník Krčmář byl skvělým fotografem, nikdo u nás neuměl zobrazit golf jako on. Jeho umění je v invenci, hluboké znalosti golfu, předvídavosti situace, citu pro krásy golfových hřišť a technické dokonalosti obrázků. Platí to dodnes. Úrovně jeho fotografií zatím nikdo nedosáhl. Možná proto, že na rozdíl od svých následníků byl Krčmář výborným hráčem s hendikepem 11. Věděl tedy, co hráč udělá, jak se bude pohybovat a co fotograf nesmí. Jako jediný se mohl postavit s teleobjektivem téměř do osy drivu profesionálního hráče a nikdo ho neodehnal. Maximálně hlesl: „Toníku bacha, abych tě netrefil.“ Každý český profesionál i amatér však věděl, že odměnou bude úžasná fotka. Po Tondovi to zkoušeli jiní fotografové a se zlou se potázali.
Byl výjimečný fotograf, ale nebyl dobrý obchodník. Své fotky doslova rozdával. Jeho přítomnost s fotoaparátem na každé golfové akci byla natolik samozřejmá, že se málokdo zajímal o jeho ekonomické ohodnocení. „Pošleš mi ty fotky, viď,“ byla nejčastější věta. Ale Toník se o honoráře nikdy nepral, neměl čas někoho upomínat, musel fotit. Občas se ozval, ale moc úspěchu neměl. Perlou je výrok jednoho golfového bafuňáře: „Přeci tě nebudu platit, když fotíš na naší akci.“
Poslední roky jeho života jsme jezdili fotit spolu. Nemohl řídit a já jsem ho rád vozil. Byl vynikajícím společníkem, sršel humorem a nepamatuji ho ve špatné náladě. A to ani v nejhorším období jeho nemoci. Snažil se mě něco naučit, ale brzy jsem pochopil, že nemůžu být ani trochu tak dobrý jako on. On to měl v sobě. Něco, co ho vyhnalo na nějaký kopeček, do bunkeru nebo do nějakého křoví a já jenom tušil, že ví co dělá. Pak mi fotky ukázal a já se utvrdil, že je opravdu jedinečný.
Nastavil laťku golfové fotografie vysoko. Zanechal po sobě hlubokou stopu a rozsáhlé dílo. V jeho archivu jsou tisíce negativů fotek z golfu od sedmdesátých let a terabajty elektronických fotek z posledních patnácti let jeho života.
Fotil jsem Toníka mnohokrát, ale nejlepší fotku mu stejně vytvořil Jirka Kubelík. Je v záhlaví tohoto článku. Dokonale ho vystihuje, plně ukazuje jeho dobrou a veselou náturu.
A takhle mi v paměti zůstane.
